Ženské kvóty - článek
Autor:
Mgr. Jan Havlíček, právník
ŽENSKÉ KVÓTY – IMPORT NEBO VLASTNÍ
Před volbami do Poslanecké sněmovny v roce 2006 jsme
mohli zaslechnou mnohé sliby, které dávaly naději ženám usilujícím o
rovnoprávnost. Političtí kandidáti nabízeli mnohá řešení, která by přinesla
zvýšení počtu žen – poslankyň. Ze současného složení sněmovny je pouze 31 žen,
tj. 15,5%, což je oproti minulému volebnímu období pokles o 1,5%. Sliby, že ke změnám dojde co nejdříve po
volbách, se opět nepotvrdili.
Pokud neuspěje jak druhý, tak ani třetí pokus o sestavení „vlády s důvěrou“, pak přijdou na řadu předčasné
volby. Vzhledem k politické konstelaci se zdá být toto téma opět velmi
aktuální.
Existuje celá řada možností úpravy. Zmíním však pouze dvě,
které jsou jakýmsi zobecněním základních směrů, jimiž se lze při přípravě
zákonné úpravy vydat.
První variantou je pokus o přesné (kogentní) vymezení poměru
žen a mužů v zastupitelském orgánu. Zákon by tedy přesně stanovil, že
v dvousetčlenné Poslanecké sněmovně musí být sto mužů a sto žen. V praxi
by to znamenalo, že pokud přijdete volit, dáváte nepřímo svůj hlas de facto
dvěma kandidátům (muži a ženě) , protože vždy musí být zajištěna parita.
Podobná úprava by
potom mohla platit pro Senát, vyšší územně samosprávné celky, samosprávné
celky, snad i pro vládu, doufejme, že nebudeme muset mít také dva prezidenty.
Řešení je velice nepraktické, ale především je zcela
neslučitelné se základními principy volebního práva. Varianta by oslabila
konkurenci v politických stranách, ale především omezila možnosti voliče
svobodně si vybrat (neboli zvolit) kandidáta. Ústavnost této změny by byla při
nejmenším diskutabilní (ve smyslu čl. 21 odst. 1, 3, 4 Listiny základních práv
a svobod).
Není-li naším prvořadým cílem, stále se snažit vymyslet vlastní řešení
čehokoli, pak bychom se mohli inspirovat ve Francii, která přijala po dlouhých
peripetiích zákon, jenž v souladu s ústavou, zajišťuje rovné
postavení žen v politice bez toho, aby zaváděl pozitivní diskriminaci.
Francie řešila
stejný problém jako my a hned od počátku se snažila inspirovat v okolí. Po
zamítnutí norské úpravy pro její faktické ponižování žen (v Norsku se sestavovali
veřejné seznamy žen – zájemkyň o politické funkce a z těch si posléze
politické strany vybírali kandidátky), začali přípravy vlastní úpravy.
Francie v přípravném
procesu a při veřejné diskusi navázala, částečně, na návrh zákona z dob V.
Francouzské republiky, který se levicová vláda pokusila navrhnout v roce
1982. Jednalo se o to, že zapovídala kandidátku s více jak 75% zástupců
jednoho pohlaví. Ústavní rada však s odkazem na Prohlášení práv člověka a
občana z r.
Další boj za zavedení kvót se
komplikoval právě proto, že ve Francii je nutná změna ústavy k prosazení
podobné změny. Muselo tedy dojí ke konsensu pravice a levice. V roce 1995
byla vytvořena Observatoř pro paritu, a Lionel Jospin slíbil prosazení změny
ústavy. Obava opozice (jak posléze někteří z jejích zástupců přiznali)
z toho, aby nevypadali staromódně, napomohla schválení změn ústavy a poté
přijetí novely volebního zákona (3. května 2005).
„Francouzský model“ se skládá ze tří částí (oblastí úpravy):
- na
žádné kandidátní listině nesmí být počet kandidátů jednoho pohlaví vyšší
než počet kandidátů druhého. Na listinách jsou kandidáti uváděni ve
skupinách po šesti, a každá tato skupina musí obsahovat 3 muže a 3 ženy.
- na
kandidátní listině se musejí pravidelně střídat zástupci obou pohlaví (po
jednom)
- bodem třetím je
tzv. sankční doložka, která upravuje postihy politickým stranám (hnutím
atd.) za nedodržení bodů 1. a 2.
Úprava zní: „Strana, která má
poddíl kandidátů jednoho pohlaví vyšší o 2% než je počet kandidátů opačného
pohlaví, obdrží nižší podporu z veřejných prostředků, oč je tento rozdíl
větší“ (příklad: muži mají na kandidátce 55%, strana získá dotaci o /55-2=/3%
nižší )
Snažil
jsem se „francouzský model“ porovnat
s naším volebním zákonem do
Parlamentu (247/1995 Sb.) a neshledal
bych zásadního problému se změnou. Složité by nebylo vtělit do volebního zákona
sankční financování, tedy postihy politických stran za větší množství kandidátů
jednoho pohlaví. Vzhledem k tomu, že se jedná pouze o zákon a ne o ústavní
zákon (tyto zákony jsou rigidnější – např. 3/5 všech poslanců) , k jeho
přijetí by postačila nadpoloviční většina přítomných poslanců.
Domnívám
se, že právě „francouzský model“ dává šanci ženám existovat v politice
rovnoprávně, navíc nebere šanci volit a
být zvolen. Její pozitivum spočívá především v možnosti volby. Volič má
stále možnost použít preferenční hlasy, lze tedy prosadit do zastupitelského
orgánu například pouze ženy, vybrané z rovnoprávně sestavených
kandidátních listin a není nám zákonem vnuceno volit zástupce určitého pohlaví.
Jan Havlíček
ha.jan@seznam.cz